zabils mě párátkem

konečně jsem se z toho dostala
/podtrženo/

už se jen mísíš a okolím
a
membránou
mých
bojácných kloubních jamek
už dávno prostupuje něco jiného



.nezkouším ani utéct.
UŽ VÍM
.ty ne.


Já, v atmosféře zamrzajícího dechu, ji vidím v každé ponuře vypadající scenérii
-
Já už ti stačit nechci
| já už ti stačit ani nechci |
ani mé ukolébavky o karkůlce
surově se chceš dostat i do jiných realit
jakkoli

protože tvé
impulsy
působí divadelně
a já často ani nevím, zda-li jsi to ty, nebo ona?

♂ Marcipus ♂


Jste přesně tam,
kam jsem se nikdy dostat
nechtěla; tam
kam se přesně dostanu.

10. 11. 2009
až dojde Individulona
* *

femme magnifique

Doposud neznámý pocit

potřeby na zvracení

z někoho

byla jsem vyvolena pocítit
pomocí hořkého tlaku a houpavé setrvačnosti
znásobené zvěčňujícím pohledem do zrcadel výtahové šachty

dámy a pánové, TOHLE je osud v přímém přenosu

následky
následky
následky

> znovuvzplanutá poé
> větší spotřeba cukru
> pravidelných 80 schodů
> touha po dálce

končím

a nejhorší je, že už se zvracet nikdy nechci

Vážené ministerstvo Fantaly,

dne devátého prosince dvatisíceosm přelétlo nad mým domem hejno bezhlavých embryí.
Žádám a prosím Vás o objasnění situace a případnou nápravu napáchané škody.
S přáním hezkého dne, Alenka.

<- příloha ->
nesměle se mi válíš po ploše
která
obestírá celé mé zorné pole
černobíle na mě pomrkáváš a kontrastuješ
s eurodeskami
co tříštivě průhlední moje vnímání na obilná zrna
cítím dokonce i tu chuť lidského albuminu
a znovu a

z
n
o
v
u

si ji připomínám, jak ubohá hromádka nešťastností povýšená na esteticky přijatelný objekt

ve snech mi jezdí autobusy plné lidí, kteří mají mé oči

projít se uličkou
až do konce

n e b ý v á v ž d y s n a d n é

MěsíCe používám drobnohled

i moje ego se reinkarnovalo do drobnocitů

tahle zima I.

je naprosto stejná

zase

akorát - mám víc bolestí

tahle zima II.

je naprosto stejná

zase

akorát - mám víc bolestí

dvacka

slzový embolus běžím rozpustit
do nádrže
kde mi ho potom lyžaři
bezbudoucně
rozlyžují

nic hezkopěkného
když
mi za zipem
na etapy
vybuchuje

jedna

třešňová atomovka

za druhou

Má továrna na kofeinové polibky vynechává, zřejmě přepracováním.

Nesnáším kovové mince
a taky Coldplay

20. září 2008: Začínám se zase chovat tak, abych sama sobě mohla být přítelem

Co takhle zanechat tady po sobě stopu, že jsi to četl, člověče.. ?
Jen aby autorka věděla, že to vážně nemá cenu psát..



Stačí anonymní číslice - fantazii se meze kladou, protože většina fantazií je omezená.

egocentrická SEBEBÁSEŇ

s e b e b á z e ň

už ani nedokážu psát

Ona a její věčný strach z rozjíždějících se výtahů

když
se Brano nemá motivaci bránit
když
nejvyšší stanice mrká mi do víčka
když
vím

cesta až nahoru
bývá vždy ta nejdelší
a
v 6tce odměna
¸¸v podob츸
mentosové žvýkačky převlečení do strawberryového pletence nabavlněných vláken


TAK CHUTNÁ/JÍ
set sekundy

NatáhnuTíJí
pěnovými chapadélky
svého
niterního světa

je překouzlený
je vybroušený
je šest hodin, jdu se chtít starat o moje staroušky



28. 06. 2008 sobota v jedenáct

Bázeň

Pojídám fruchtgummi
prokousávám se jejich tělíčky.

nejchutnější samozřejmě h-i-m-b-ee-r-e
s
za rohem
s
přeživlou vzpomínkou na ranní třicetrojku
devatenáct devatenáctek v ethanolovém opojení

Sprostí A Prostí

žŽželatinovým pohledem doprovázena
celou půlhodinu
někdy až na pokraji slušnosti
"Dal bych si tě!"
..jedno blonďaté libido doutnajíc v potahu sedačky
v nánosech ulpívá na mé nedostupnosti
Žíly obkroužené v opotřebovaném bělmu

plní se
nemorálností

♂ Ukončete své choutky, dveře se zavírají ♂

za mnou, za slečnou

BÁSEŇ

vita >> cit

růžovoNEHtě, nech mě




vosička si vylétla do hvězdy na nákup ostrostí,
utratila všechna nehtová lůžka,
příští měsíc budu jíst jen obilné vločky,
co neposlušní senioři sypou do odpadů ve druhém patře,
poslechnou a nakrmí mě,
když na ně mrknu svým nadlimitním objemem řas,
TLUSTÉ řasy je jediné, co chci mít,
, nic víc nadlimitního ,

2700 KJ A DVĚ KILA ROSTLINNÉ VLÁKNINY, paní doktorko

někdy, v noci, když mám krizi

a je nesnesitelná

a je mi velmi úzko
tak občas
volám svého operátora
a
poslouchám hlasový automat.

Trochu se mnou diskutuje, jen tak povrchně a monnotónně

UŽ
je
to
nad
mé
síly
usínat v náručí nabídky nových tarifů

30 mg

Motoroví kosi

sečou
- bez sebemenšího znaku barvy večerního slunce -
i ty nejnevinnější stébla svalů v člověčí lidskosti.

A MY si je stále kupujeme

i
můj,
co smýšlí jako podmostová představa.
můj,
co má vlasy smočené vzorkem pěny na holení testované na stěně liščích tepen.
můj,
co věší panny na hliníkovém lanku ze zamřížovaného schodiště experimentů

a.p.r.ý.j.e.t.o.v.š.e.c.h.n.o.š.p.a.t.n.ě
p.r.ý.i.t.o.d.a.t.u.m.b.y.l.o.n.e.v.h.o.d.n.é

můj,
co neví, že v dubnu je přeci obloha fialová, což přivádí kafky na špatný směr tříštění vlastních lebeček o skleněné plakáty Maulew.
můj,
co na mě měl patrný vliv

introvertko zatracená

Kde mám své blankytně vlněné ponožky?
Odumírají mi totiž chladem buňky
totiž, totiš
mám je
v hlavě

mé nepřijatelné
mé nepřijaté

přátele, , , ale našla jsem je už včera.

Teplo a zapálená mícha.

1944
m ů j

?hrudní zip?

krasotinka

nad tebou
naklání

kbelík ledových kostiček

je meruňkově zabarvených půl desáté a 5 minut

a pršáček v puntíkách nám přinesl tekutinu

"nechci zapomenout na sebe "
sklopeně, BASIC

lunární výraz/ivo,
když se prohlížím ve tvých sklérách pod nekrvavou spirálkou z nitek, co skládáš si do krabičky od latexu
{ někdy až moc polštářová válka : slovně skrytá }

!!ohryzek!! polykající bavlněné myšlenky

citlivo
ve

špičákách

jak dělají mezníky v toku erytrocytů, co kolují
Colu, jí

zeměkoule udělaná pro mátové rty,
točící se
na
akru dřevíčka
na konci se sírou.
"Tady máš, škrtátko."

KOUŘENÍ VÁŽNĚ ŠKODÍ MNĚ I LIDEM V MÉM OKOLÍ

f a n t a z i o n a l i s m u s

Umělecký směr zabývající se propojením lidského bytí s lidskou fantazií. Za hlavní cíl Fantazionalismu se považuje vnesení vnitřního světa člověka do všední společnosti.
Jeho hlavní znaky jsou: abstraktnost, neurčitost, autenticita, nezařaditelnost, časové přesmyčky, historický podtext, míšení lidského myšlení s myšlením ostatních bytostí, fiktivní pravdy.
V umělecké tvorbě inspirované Fantazionalismem se objevují magické prvky v jinak reálném prostředí. Často je spojován s nadpřirozeností v naprosto přirozeném okamžiku. Autoři většinou ve svách dílech fantastické prvky nevysvětlují, což dílům dodává na jejich originalitě. Téměř všechna díla z fantazionalistické tvorby obsahují nepřeberné množství nepatrných vjemů, které jsou klíčovými informacemi k pochopení autorovy myšlenky. Není výjimkou, že spousta děl zařazujícího se do tohoto směru dodnes nebyla analyzována a sami autoři odmítají podat konkrétní vysvětlení, protože se tento postup neslučuje s Kodexem, ze kterého si Fantazionalismus utvořil své teorie. Fantazionalistický kodex je jednou z největších záhad v oblasti objevování historie uměleckých směrů. Kodex se nikdy nedostal do rukou společnosti, stránky nikdy nebyly nikým spatřeny a přitom z jeho obsahu vycházejí všechna fantazionalistická díla.
Za stěžejní dílo směru zabývajícího se fantastičnem se považuje kultovní dílo Matusze Eileena s názvem Elektrabrain, Dramatic. V tvorbě Eileena se mísí poezie, výtvarné umění a hudební komponenty. Elektrabrain, Dramatic je velmi kontroverzní dílo zasahující do všech směrů lidského chápání. Kniha je pojata jako multifunkční učebnice o nadreálném umění, kde se mezi slovy prolínají obrazce, kresby a notové zápisy. Celkově dílo působí velmi moderně, přestože jeho základem jsou metaforiké vzpomínky z minulosti lidí, které komplexně netvoří žádný příběh. Dílo je silně autentické a těžko definovatelné, stejně jako směr, do kterého se zařazuje.
Neoficiálním mottem Fantazionalismu je dvousloví: n e u ch o p i t e l n á _ n e s k u t e č n o s t, ve kterém si každá bytost může najít pravou definici Fantazionalismu, která bude vycházet z hlubin vlastní fantazie.

šach MAT

tužkou, co se modře rozmazává
- na rozdrcených malíčcích nechává odlesky metalízy -
vrývám do řádků
s.v.ů.j
hybridní vztek a bezmoc

Je 35. Týden
A Ty Jsi
Mi
vypil více krve, než kđy jinđy

" M Ů J navinulý princi "
co mě pokoušíš texturou naškrábanou na/v hrudi

n-o--l-i-m-i-t



{Müller Thurgau}

{}

{}

{}

{}
{}


to já jsem tady
bezlimitní
především
prozatím

brzy to


U S T A : N E

? ústa ne ?



Počítám a lížu si své rány,
nakousnutá místa, nejvíc jich je nečekaně v dýňové zahradě
a pak
několik v mozkovém centru bez/citnosti



Tvářím se jednoduše prokousnutě,
protože jen tenhle výraz se
esteticky
hodí k tekutině, která se mi po decilitrech ztrácí
! těmi kousanci !

Pravděpodobně mozkomíšní mok mi s bezkonečnou vytrvalostí punktuješ z páteřního kanálu takovou
vůl.í, že
mě
to v nevhodných chvílích vhodně paralyzuje


á ° l ° e


ještě to dokážu...
/ 03. 04. 2008, 20:43:??/
..ustát


MÁŠ TO VŮBEC ZAPOTŘEBÍ ?

rozkousaný, v zatraceném afektu za přivřenými prsty ve dveřích číslo 20

broko | líce

( velejemně )


Počtem téměř všech Tvých atomů se propíjím do stratosféry
> abúzus na konečném stupni nezávislosti <
Své akutní závislosti bezcharakterně uhýbám a nechávám se jejími čajodárnými faktory hladit v mezibuněčném prostoru.

Vkusně poskládané lego jen z lícních částeček
přesprejovaných na kostkatě oranžovou, made in Tuzemsko.
na sobě
má hračka nosí

ta, co mi toxicky ničí identitu na protipólu nehtů
Otisky Prstů se stávají, sestávají
posledním vjemem,
když tonu Ti
v nálevu z instantního Pu Eru
lisovaného v granulkách
nasypaného do sýtka, co uvízlo ti pod šlachou
p.ř.í.l.i.š dlouhé louhování mého minimalismu ve tvé převelikosti
mezitím, co
Ty
stoličkami drtíš mé ideály

kam tů mí, kól majn oun, jů hef nafink tů lůs

Umělý pletenec kůže z předloktí
stává se spletitou
součástí
.zorného pole, nejen mého.

Znak ze španělského inkoustu jako známka mládí a neohroženosti s nasliněnými okraji
|rekomando|
povaluje se na tvé ušní chrupavce
jako frigidní bludiště.

b l u d y
b l ů d y
b l o o d y

On, z Tamzemska
00:44 - 03:28

čtvrtnoc

lulů

moji malí revolucionáři mi přetransferují systém
stejně už dávno zaostávající,
přesto s neotřelým luxusem
procházející se
po čelních plochách
všech
kdo se nechají

p_ _ _o_ _ _š_ _ _l_ _ _a_ _ _p_ _ _a_ _ _t

e__l__e__g__a__n__t__n__ě

nano-oběžník

s dekadentním nádechem impulsivních výpadků
s epilepticky napnutým svazkem neuronů

obíhají

s roztrženým axonem

kolem průplavů ve svalovém tonusu,
který
tváříc se jako provizorium, prorůstá křehkostí mé neuchopitelnosti

do

submisivně uspokojených žaluzijních oblouků splývajících v rozostřené halucinace budoucího

dneška, co právě běží

běží
b
ě
ž
í

přetrženě
se sebou

narcis(t)ka

v horizontálních vodorovinách

se cítím
nakloněná, skloněná
se



z l o m e n ý m _ s t o n k e m


"vybledlozelená"
s prognózou potenciální poupě
(doba výsevu celoročně nevhodná, pěstební podmínky velmi náročné, užitek téměř nulový, ovšem na okrasu velmi vhodný výběr)



nechce se mi kvést,
? proto, ale možná také pro něco jiného ?
a možná, že nechci být poupě


nechtít
nechtít
ne\chtít

konec, tečka

[ já sama ]

[ žasnu nad svým obdobím vzdoru ]

, že to jiskří

minimální autocenzura

situace:

Nový rozměr stěn při zachování stejné energetické potřeby.
Organismu.
Dva grapefruity a několik set gramů vyšisovaných puntíků.
Hořkost, ale jen na rtech, ovocná hořkost.
Taky spousta melodie, lidské velryby, naše růže křehkého vítězství.
Moje křivka. Vaše křivka.

Je půl jedenácté.

Dobrou noc.

k dostání v galanteriích

Dali mi samolepku,
navždylepku.
Že prý jí to takhle více sluší.
Mně.
Mně, která se nesnese s lepidly.
Převážně s těmi nesyntetickými.
Mně.

Potají, v úschovně lžiček, lžic a lží,
sedím.
Já, bezradná zákusková vidlička.
Rozedřené. I nehty. I bříška prstů.
Postupně vymazávaná pravá identita v demagogickém snažení se o smazání té nepravé,
darované.

/poloúsměv\

Mou nálepkovou hmotu nelítostně seškrabuji.
Podle ordinace lékaře jednou, ovšem podle potřeby vždy 2x denně:
> jednou, když nastane samota
> a pak ráno, když se ke mně v noci vkrade a učiní se zvrásněným povrchem mé kůže

působivě

Pozn.: Za oblíbená místa samolepek se považují tkáně mezi výstupky páteře.
V tomto ohledu nejsme konečně žádnou výjimkou.
úsek krčních obratlů


Neříkám
,

že
to
nebolí
.




jsem totiž suchý zip,
ta neagresivní polovina

8. 1. dvatisíceosm

v předránu

Mozek a hřbetní mícha mají na svém povrchu vytvořené meningy - jemné a křehké obálky. První, tvářící se jako tvrdá vazivová plena, dura mater, se pevně tiskne ke kostem lebečním a prvním možným únikovým východem, týlním otvorem, mizí kdesi ve spleť trubic vedoucích kolem hřbetní královny. Další, druhá a procítěnější vrstva s vazivovými vlákny neuspořádaně uspořádaných do arachnoidei, sukénky prachu z pavučin. A přímo na povrchu našeho vlašského ořechu a královny - křehounká, cévnatá omozečnice. Plena pro malý mozek, když je cirkulujícího mozkomíšního moku nadbytek a má enuresis nocturnu.

Příčiny:
doposud neznámé, nebo neznámé-nechtěné.

Příznaky:
nitrolební tlak, beton ve vatě
zimnice, třesavka
přecitlivělost a vzápětí citová apatie
emesis
světloplachost, plachost
téměř neznatelné lícní petechie
palpitace
nervové závratě


Pacientům s tímto klinickým obrazem je obvykle aplikována substituční terapie, která spočívá v doplnění neonových částic do organismu.

Hospitalizace probíhá po dobu několika let až století.

Prognóza bývá obvykle velmi závažná a v některých případech není možné kompenzovat příznaky.

Pacient bývá obvykle přísně dispenzarizován.


Léčba nespecifikována, nutný individuální přístup ke zjištění postupů vedoucích k částečné remisi.



/ když se mysl popere s fyzičnem, že vědomosti se nabírají jen za plného zdraví, vznikne uvedený proces, leckde zván jako ošetřovatelský /
/ s malými vycházkami do barevností a zkresleností /
/ jako obvykle /

Vy.
Nakreslil jste si mě Evianem na pomačkaný hrudník, vypijákoval
a obtiskl na tvář. Vtiskl.
Do hlavy.
Obkreslil a zaznamenal údaje
o postavení mých dlaní
do křivky protínající téměř s milimetrovou přesností všechny body
i nebody

s mnohem větší citlivostí


jsem se Vám nakopírovala na kůži sotva znatelnou linkou. Začínaje u kotníků.
Přetvořila skutečnost
Zdeformovala situaci na metaforu
někdy k nepoznání
a někdy proto, abych poznala


/jsem v nevědomosti
co bylo deficitní a co s očima otevřenýma
oslňována ostře modrou září z přístroje na komunikaci, bodavě/

a pak? šok v 5:15 v podobě budíku

něco jako

puzzle v luxu

"Chci" v očích s tolika podhvězdičkami
* ale
* ale
* ale

Jsi destilka střetnutá se mnou, nádobou s naimpregnovaným povrchem.
tečeš po stopě
stečeš beze stopy!
Neulpíš, ničím.
Ničím. JÁ ničím - tvé čtvrtpravdy, excesy, v podstatě ani trochu promyšlené.
Nesnáším červené pohledy: z téměř rozbělených ploch tebe, koukané ze světla.

Éz jů ár.

Modřinky to nezachrání, protože násilí loni vyšlo z módy, stejně jako krátkořasost a ignorace.
Nejsem nemódní, chlapče, staromódní. Módněnka

Nevíš, nejsi, Neposloucháš, neumíš a nedíváš se, tak jak mám být sdílná?




Vysněný eféb, ani po paty.
Nesaháš.
Nesahej.





+ dnešek, za rok: tisíc znaků zamrazující fikci, stejně úspěšně zneškodněnou. Ty, další do mé sbírky vybělených existencí. "Poslat"

postsmutno

růžovím

když
do přemrzlého ucha

" Ty zidealizovaná "

když
čekám na spoj, čtrnáctkou na konečnou. Pro penicilin, zánětem mozkových letozáhybů
trpíš

tím, že. víš, že.

v pozítří, v prepoledni

zacuchaná do pseudokapny
posmutná

když
vstáváš za polopršených, poloranních, polokapkách a
zledovatelno neobtížně lámeš
na několik stejně:křičících úryvků skrývajících se v promodřených koutech mikrovln
na několik po sobě jdoucích nul, nul, nul. nula
na ně kolík.

rozedři ten poklop až na tíseň

Třistapadesátjedna až pětset rovná se zdokonalení

zešedivěle, 0:44, pro tebe

zítra v ranních hodinách

potemnělá

obestřená

svázaná polyuretanovými liliemi

sečtělá

na lince

°light club°

se směrem na povodí všech ilegálností

s elektrizujícím kontrastem:
ubohosti,
pravidelnosti,
bezmocnosti

- proti všem

a všemu

>dotykujícího<

se

S tečkou



zítřek, 6:38, osmnáctého

prvorepubliková

1. přišili mi na čelo
2. nití
3. velký kabátový knoflík

Vyšívací nafialovělou nitkou

a tak,
až půjdeš do parku, nezapomeň si mě zapnout,
do zubů si vplést nezávislost a být šťastný.
Budeš šťastný.
Se mnou. houpající se do rytmu cyklónu.
křečovitě visící, sedící na roztřepeném okraji. Tvojí. Tvoje.
na nehtovém lůžku oprýskanou lačnost a oči do světle růžova
*
tolik nepodobnou tvé zrestaurované duši, protože
Ty. Jsi.
přeci - chromovaná baterie v středověké špíně exkluzivních umýváren

ale někdy mě přesto nebavíš

*jako na té etiketě, kde hory mají tupé vrcholy

ono je to ve skutečnosti nepodstatné,

nicotné
a neúprosně nefatální
Nic jiného, nevšedního a protirozumového. Protože. Unavující a vzorový vej-of-lájf.

man
nerealizovatelno
chorobné ticho
ablace
a vystupňovaná pseudologie
ipulace

"jseš prostě nemorální fabulátor"

the wo-man

tak moc kreativity najednou...a přitom - to vypadalo na začátku tak nevinně a průhledně.

vyrazit dech, přestože jsme přátelé roky - to ona umí.

bez silonek
převážně

prošla jsem všemi stavy, které se mě kdy zmocnily...jen v několika málo dnech
múzy mě líbaly preventivně a do zásoby, ale jen málo jejich vřelosti jsem převezla přes její oplocenou hrdost

dokonalost, ve které >

si mademoisellky za pultem zpívají hlasitě "mišel"
jsou mraky jako kusy zdrclé smetany
se usíná za /velmi osobitého/ francouzského hip-hopu
stanují muži věčného klidu uprostřed historie
se moje star-poklady prodávají na trzích
se nebe usmívá starorůžově
sousedí špína s diamantem
je ten obdivovaný úsměv

n-e-o-p-a-k-o-v-a-t-e-l-n-o-s-t


s bílým palcem,

zaměněna za zdejší,

popletena atmosférou,

s ním v zádech,

se smíchem v koutku,

zamilovaná

>> do kohosi

anděli v lékárně,

asi to ber jako dopis, nebo cosi tomu podobající se.
neviděla jsem tě příliš dlouho na to, že jsme každý den v kontaktu..prosím tě, neber to jako nějaký uhozený výlev citů, v které snad ještě pořád věříš...já, opravdu - omlouvám se v tom pravém slova smyslu, dvakrát stejná chyba, několikrát. bylo to těžké, ale v porovnání s aktuálním stavem to není možné srovnávat..už mě totiž opustil laxismus se vším všudy, půl roku na dojezdu je docela solidní přestávka, ale ráno je nesnesitelné. chvíli sladké a pak jen mandle, se slupkou.
denně se probouzím z toho dne, jak byla odhalena moje apatie, ta ve slovním podání i ta citová. pak už jen slunce, izolepa a vlasové kořínky a před časem jsem si vzpomněla, jak děsně emotivní to byla doba. sebralo mě to, na pár dní..naštěstí. a teď zase a pořád to ještě neumím uchopit...celkově je to naprosto obyčejná situace - ale ty víš. nechci být tajemná..a nesnažila jsem se být.
zkouším si vybavit to nejsilnější a motá se mi hlava, běžný jev.

?pojď, píchnem si prášek z duhy?

a nakonec žádné euforie, ke konci to už bylo příliš fatální a těžkopádné...potom přišla přestávka, která nedorozuměním trvá do současnosti. ale kdo si zahraje, třeba na anděla, anděli? já si sice zahrávám, ale ty hraješ, asi si na řadě, možná.

tak nashledanou, můj ježíši

podivně český nadpis

jednoduše.
mám chuť psát tak moc, jako mladý nezkažený básník. avšak, nevinnost se nedostavila. zpoždění: cca celý život.
?no není to celé nějaké "kouzelné"?
už jsem se definitivně ujistila, že slovo je nejdokonalejší cesta k neporozumění. smrtící nástroj. a jazyk! kdyby tak byl jen na to, aby se ním pod ním rozpouštěly nitroglyceriny...a všichni povinně - nemoc srdce, ať žije patologie (nauka o chorobách, ne vyleštěné studené stoly, zasouvací boxy, neomylné skalpely..nemluvím o pitvě)
stejně, lidi nedokáží být svobodní. nebo spíš, nevědí, co je svoboda. není to nepřítomnost mříží v okně, ani nic podobně podobného cliché.

mateří douška, to je jen rosa, která slzí na pláči tvém

jsem prázdná

a občas i svobodná

smím-li

v příštích minutách budu chtít nějak znovu začít. znovu. ale přijdu na to, že...


to stejně bude obyčejné, mimo prostor mého mozku nepoužitelné a naprosto jednotvárné, beze smyslu, bez poslání.
abstraktní vzpomínky na nedokonalé cosi, navíc nikdy nespatřené, tak tohle je ten životní cukrkandl?
obalit se jím a nechat se louhovat v acetonu

- řešení -

jediné, co zbyde..a potom už jen hromada nedoručených evokací na téma neštěstí

in memory of j.o.

přehlušujíce alarmující tepot v hrudi onou lacinou euforií, která se teprve po probuzení mění v hořkost; s tou jsem ráno otevřel dveře Jiřího pokoje a zavolal ?tak sbohem?. Ležel na lůžku hubený a bledý jako křída, s rozcuchanými světlými vlasy,

ale oči měl jasně modré a na tváři onen důvěrně známý, plachý, všechápající a přece nepatrně ironický úsměv. Kývli jsme na sebe, jako by to nebylo naposledy.
Tak bezbranně útlý, s efébskou, nikdy ničím neposkvrněnou čistotou

O.Ornest 88

analgezie

skočit tak do okna
zpátky

do tý bezstarostnosti,

kdy mi duhové víly TANCOVALI _!!!_
PO RTECH
bylo líp
a teď je to trpký, °nějaká palčivá trpkost°

jako když
ti na patře uvízne kus dětský hlavičky

nepříjemnost
A tak si pro PŘÍŠTĚ zapamatuješ, že
lepší -přeci jenom- je
si dát k večeři hrst hořkých mandlí
dokonalost sama

jako_kdyz_nekomu_vyhodis_celej_svet_do_povetri__
od_zakladu__vetsinu_poslapes

/ale me to preci nevadi/
všechno v hajzlu*

ale neříkám, že tě nevlastním, že to nevzdávám

řekni mi, Alespoň, Že vidíš to nesmyslný absolutno ???

potom

By nebylo zas tak špatný
napíchat si na boty 33
špendlíků a
cejtit se jako --džízis--

ten přece taky kopal, když mu přitloukali
dlaně

myslim_ze_nekopal_dustojnosti_

pojď, HREJ si na Ježíše

a nezapomeň si mě zejtra
koupit za
dvě padesát
na rohu v hračkárně

čekám!

/a naposledy se za tebe pomodlím/

(c)

barevné abstraktum

kdyby tak šlo,

resetnout si duši

a zase jednou psát svojí černou fikskou
ubohoučkou poezii a nečervenat se

/v nejužším místě srdce/

protože jsem jak cenzurovaná oběť dnešního dne /jen dne?/

založit tak sektu

ch-o-r-o-b-n-í----s-k-e-p-t-i-c-i

a rozeslat plakáty všem ateistům
a lidi by šli
stádo
chtějí žít

Ale co je vůbec život...

na hřbitovech odcizit pár uren a potají je
po nocích oplakávat
to je život

aspoň

na pár

minut

cejtit

něco

víc

jen na chvíli
život za kousek života, dala bych
a poté už nic
mozek z lebky
bang bang
/stačí jednou, comics gun/
aby se ruce neklepaly
útlum dnes ne
je poslední

a na hrobech epitafy
choulí se v záři duhy
_rest in peace_
_we will always love you_

(c)

z kouta mi dnes hrají tvojí duši

mezičasově, ale i jinak

dnešek se nese ve jménu ziggiho

celkově ve jménu všeho starého, nepoškozeného, nostalgického

silně to ve mně evokuje ty moje návštěvnické manýry

a topím se v tom
a nejhorší je, že nikdy neutonu
a owen to jen dostává do toho správného, bolavého a nepřítomného bytí

všechno jen na půl
_abych si náhodou neublížila bytím_
_aby mi někdo náhodou neublížil žitím_

a mlč už, prosím tě

nikdy jsem to tak nechtěla

po dlouhé době jsem zas byla malá, dnes, přibližně okolo čtvrté
tak postnatální !
s hrůzou jsem se vytrhla z představy, kde jsem si odřezávala tupým nožem řasy
a slepovala z nich křídla
pro své malé víly

a tohle to všechno...na samý závěr...jen doladilo
-strašné-

" ZAŠÍVAJÍ S POROZUMĚNÍM A ODMĚNOU JE JIM LÁSKA "

byl by hřích...nezvýraznit to.
je to věta, co způsobí rychlejší tep

lidé jsou zvídaví, pořád se ptají
chtějí poznávat, hledat klíče a
střípky nápověd
/vážně se poslední dny cejtím jako sedmikráska odhazující svatozář/

jednou jsem napsala
...až ze mě zase zbyde jen poeticky vypadající špetka kremačního popela, okořeníš si jím svůj stereotyp....
jsem si vědoma toho, že krása může lehce skončit u všednosti
ale jen tehdy, dovolí-li jí to lidé

dala bych
...život za kousek života

snad jsem správně převedla city na slova

/maybe/

a třeba se někdy najde, s nůžkama

°° na trnovou zahrádku kolem mého srdce °°

ale nechci vypadat zoufale, nejsem
jen mám bezbarvý úsměv


? snad. snad je možné, že to vydržíme: rok a lásku ?
ale zkusils někdy vydržet hodinu? vydržet deset minut? vydržet všechno to malé a nicotné, co dohromady nečiní nic, ale po svých trpasličích částech činí vše? já vím, že jsi hloub než na takovém povrchu.
býti docela maličký, když tě všichni opustili, to bývalo dobré. ale ty se již neumíš zmenšovati, už neumíš vytvořit si svět z dešťové kapky, už neumíš ani čekat na něco velikého, na něco svobodného. co umíš?
schovávat se do koutů, a pak máš hrůzu, že si tě kdosi přišpendlí do své nesmyslné sbírky vybělených kostí

jiří orten 22.12. 39

a někdy ten tvůj laxismus

V NEBI JE ZAVŘENO
CO?
ŽE JE ZAVŘENO
AHA
JAK AHA?
HM
SAKRA
HM

Jsem stejná, jen vy se špatně díváte
Pořád jsem ta, co chce umřít v objetí deště

a duhová kremace

Nepřiznám se, ale na srdci mám vypálený
fialový trojúhelník
a již jsem zemřela, pře 66 lety

Hrozné, zalévat si oči jantarem a
nevidět cyklony

V neděli...jsem oblékala mou sváteční
asfaltovou sukni
a pořád jsem to byla jen já

Potom třešně. Všichni si na
nozdry věší rudé třešně
Děti

a teď?

V kovomatě pro tři hliníkové hřebíky
natlouct si je do čela
protože
NEJSEM
/žádnej/
blázen

A do lékárny, jeden hydrofilový mul, prosím
aby plíce nebolely,

obvážu je

A POTOM?

potom začně pršet,
asi zemřel anděl
a
tak budu smutná

/nic novýho/

/ 30.05. 06 (c), léta 39-45 /

arytmie

když náraz krevního proudu na stěnu tepny je frekvenčně dosti rozdílný, pravidelnost je nepravidelná a jakost je nefyziologická, jedná se o arytmii. teď právě, znatelná, krátkodobá.
už to jde do normokardie, je to lepší
ikdyž flegmatické, bylo
poslyšte, ratkine, já vás mám rád

taky bych asi chtěla °°mít někoho ráda°°

nevinně, snad trochu platonic, ale předně z přátelství

zas jsem toho plná*

já nevim. nějaké naivní nostalgické stavy....
?proč?
jako, když se po fyzickém vypětí roztrhne špatně zastehovaná jizva po transplantaci srdce
?takový pocity?
ale nechci tady psát nářky v záchvatech euforie, žádný platonic. nic
/a možná bych si měla najít přátele, nebo spíš je k sobě pustit/
promiň, já jsem prostě apatická
ano, teď opravdu mluvím o tobě, ale nechci to žehlit, chtěla sem to vlastně, vymanit se....takle, a nesmím to měnit, žádný provazy, vždyt víš. ale trhání jizev, jo...ty těžce neohrožený pohledy, když se dívám. ?viď?

úplné banality. no tak, mysli na nižší sociální skupiny, nemocné, děti

aw, vypadá to skoro jako zpověď, nějak moc emocí na mojí ledovou povahu
a někdy by bylo lepší, být na provázcích, bez práv, bez moci, bez mozku
a někdy

taková opravdu jsem

a tak

potřebuju někoho, kdo umí zašít ránu nadobro

vyvolané evokace?

někdy je lepší bejt duha

ether

/ "NECH MĚ ZASTŘIHNOUT TVOJE ŠPINAVÝ KŘÍDLA" /
Jestli se nebudeš zlobit,
zkusím se nadechnout
(zase jednou)

na bílé stěně, opřen, posypán sádrou
se choulí můj mozek s cedulí

ZAVŘENO

a všude červené mašle
a malé mrtvé tanečnice
a ti dětinští oslíci
a ztracená lidskost
a VYKRADENÉ pohledy
a bolest je jak okřídlená!

Jsme normální?

Opít se TAK biolihem, ustřihnout si TAK vykosťovacími nůžkami jazyk, rozbít TAK lahev od benzínu a sprostě schovat zápalky
a nakonec si namluvit, že jedna epocha je za námi

/ a další zakázat /

už příliš dlouho nebyla žádná duha

jsem divná a klopím zrak,

NAVÍC . . . dudlík mezi ŘEZÁKY

A KOPRETINA ZASTRČENÁ

ZA DÁSNÍ
TO VŠECHNO

JEN umocňuje

10.06.06 (c)

apatie

ležíme

žaluzie rozdělují pokoj na pruhy světla, tmy a absurdity

jako vězni

a jejich pyžama
pojď, užijem si trochu
apatie
ale asi bychom neměli plakat,
kdykoli chce polly
čokoládovou
sušenku

a teď... zlámu ti kostrč, ano?
aby si už nemohl sedět

protože my, dva, oba
sdílíme společnou nemoc
letargii.
PROŘÍZNEM si lebky,aby i
mozek
pocítil chuť deště

je to něco jako víra
snad jsme pohani
/a pod okem máme vypálené pentagramy/

tak pojď

do žil si píchneme prášek z
duhy
a budem SE DĚTSKY SMÁT

neboj se

ostnatým drátem si obtočíme naše
žilnaté ruce

kouše ?líně mě koušeš?

a do očí si
napícháme
půl tuctu spínacích špendlíků
a
zaostříme svět

Vygumuj mi neurony

chci být sterilní <3

na rtech mě pálí moje NEZKROTNÁ FATÁLNOST

batikuju tvoje křídla mojí
zchladlou krví
a nestydím se

a pářeme si myokardy
bezcitně a sprostě

tak pojď

vezmu tě na výlet až
do sedmého patra
pojď, vylez z tý apatie


chci s tebou
zemřít
v roce 1967



/ a nevím, co sem chci napsat, ale kdybych věděla, bude to něco důležitého (c) 09.04. 06 /

u soukromého rybníka naivních sebevrahů

zase ta nálada alá ušmudlaná "paryž"

dneska, hra na naivitu a chytrost francouzských lolit...myslím na něj, taky myslím na pana s jezevčíkem, dneska si zase ukradl kousek mý nezávislosti, ?těší ho to?

|a nechci být vodovkou|

chtěla bych umět černo-bíle pozorovat

head_ache

západ slunce. včerejší pocit, který mě přiměl pěti-minutově žít. zbytek dne jsem trávila stereotypně.

toky nezastižených myšlenek.
ani hvězdy nepadají rovně.
a "slunce zapadají nadále".

není tu nic, co by se dalo oplakávat, litovat a postrádat.

\\\skoro všechno jsou mystifikující prvky zdařeně vryté do našich myslí\\\

STARt

helou,
opravdu zbožňuji začátky.
tak, asi takhle...