in memory of j.o.

přehlušujíce alarmující tepot v hrudi onou lacinou euforií, která se teprve po probuzení mění v hořkost; s tou jsem ráno otevřel dveře Jiřího pokoje a zavolal ?tak sbohem?. Ležel na lůžku hubený a bledý jako křída, s rozcuchanými světlými vlasy,

ale oči měl jasně modré a na tváři onen důvěrně známý, plachý, všechápající a přece nepatrně ironický úsměv. Kývli jsme na sebe, jako by to nebylo naposledy.
Tak bezbranně útlý, s efébskou, nikdy ničím neposkvrněnou čistotou

O.Ornest 88