zas jsem toho plná*

já nevim. nějaké naivní nostalgické stavy....
?proč?
jako, když se po fyzickém vypětí roztrhne špatně zastehovaná jizva po transplantaci srdce
?takový pocity?
ale nechci tady psát nářky v záchvatech euforie, žádný platonic. nic
/a možná bych si měla najít přátele, nebo spíš je k sobě pustit/
promiň, já jsem prostě apatická
ano, teď opravdu mluvím o tobě, ale nechci to žehlit, chtěla sem to vlastně, vymanit se....takle, a nesmím to měnit, žádný provazy, vždyt víš. ale trhání jizev, jo...ty těžce neohrožený pohledy, když se dívám. ?viď?

úplné banality. no tak, mysli na nižší sociální skupiny, nemocné, děti

aw, vypadá to skoro jako zpověď, nějak moc emocí na mojí ledovou povahu
a někdy by bylo lepší, být na provázcích, bez práv, bez moci, bez mozku
a někdy

taková opravdu jsem

a tak

potřebuju někoho, kdo umí zašít ránu nadobro

vyvolané evokace?

někdy je lepší bejt duha

ether

/ "NECH MĚ ZASTŘIHNOUT TVOJE ŠPINAVÝ KŘÍDLA" /
Jestli se nebudeš zlobit,
zkusím se nadechnout
(zase jednou)

na bílé stěně, opřen, posypán sádrou
se choulí můj mozek s cedulí

ZAVŘENO

a všude červené mašle
a malé mrtvé tanečnice
a ti dětinští oslíci
a ztracená lidskost
a VYKRADENÉ pohledy
a bolest je jak okřídlená!

Jsme normální?

Opít se TAK biolihem, ustřihnout si TAK vykosťovacími nůžkami jazyk, rozbít TAK lahev od benzínu a sprostě schovat zápalky
a nakonec si namluvit, že jedna epocha je za námi

/ a další zakázat /

už příliš dlouho nebyla žádná duha

jsem divná a klopím zrak,

NAVÍC . . . dudlík mezi ŘEZÁKY

A KOPRETINA ZASTRČENÁ

ZA DÁSNÍ
TO VŠECHNO

JEN umocňuje

10.06.06 (c)

apatie

ležíme

žaluzie rozdělují pokoj na pruhy světla, tmy a absurdity

jako vězni

a jejich pyžama
pojď, užijem si trochu
apatie
ale asi bychom neměli plakat,
kdykoli chce polly
čokoládovou
sušenku

a teď... zlámu ti kostrč, ano?
aby si už nemohl sedět

protože my, dva, oba
sdílíme společnou nemoc
letargii.
PROŘÍZNEM si lebky,aby i
mozek
pocítil chuť deště

je to něco jako víra
snad jsme pohani
/a pod okem máme vypálené pentagramy/

tak pojď

do žil si píchneme prášek z
duhy
a budem SE DĚTSKY SMÁT

neboj se

ostnatým drátem si obtočíme naše
žilnaté ruce

kouše ?líně mě koušeš?

a do očí si
napícháme
půl tuctu spínacích špendlíků
a
zaostříme svět

Vygumuj mi neurony

chci být sterilní <3

na rtech mě pálí moje NEZKROTNÁ FATÁLNOST

batikuju tvoje křídla mojí
zchladlou krví
a nestydím se

a pářeme si myokardy
bezcitně a sprostě

tak pojď

vezmu tě na výlet až
do sedmého patra
pojď, vylez z tý apatie


chci s tebou
zemřít
v roce 1967



/ a nevím, co sem chci napsat, ale kdybych věděla, bude to něco důležitého (c) 09.04. 06 /

u soukromého rybníka naivních sebevrahů

zase ta nálada alá ušmudlaná "paryž"

dneska, hra na naivitu a chytrost francouzských lolit...myslím na něj, taky myslím na pana s jezevčíkem, dneska si zase ukradl kousek mý nezávislosti, ?těší ho to?

|a nechci být vodovkou|

chtěla bych umět černo-bíle pozorovat

head_ache

západ slunce. včerejší pocit, který mě přiměl pěti-minutově žít. zbytek dne jsem trávila stereotypně.

toky nezastižených myšlenek.
ani hvězdy nepadají rovně.
a "slunce zapadají nadále".

není tu nic, co by se dalo oplakávat, litovat a postrádat.

\\\skoro všechno jsou mystifikující prvky zdařeně vryté do našich myslí\\\

STARt

helou,
opravdu zbožňuji začátky.
tak, asi takhle...