zas jsem toho plná*

já nevim. nějaké naivní nostalgické stavy....
?proč?
jako, když se po fyzickém vypětí roztrhne špatně zastehovaná jizva po transplantaci srdce
?takový pocity?
ale nechci tady psát nářky v záchvatech euforie, žádný platonic. nic
/a možná bych si měla najít přátele, nebo spíš je k sobě pustit/
promiň, já jsem prostě apatická
ano, teď opravdu mluvím o tobě, ale nechci to žehlit, chtěla sem to vlastně, vymanit se....takle, a nesmím to měnit, žádný provazy, vždyt víš. ale trhání jizev, jo...ty těžce neohrožený pohledy, když se dívám. ?viď?

úplné banality. no tak, mysli na nižší sociální skupiny, nemocné, děti

aw, vypadá to skoro jako zpověď, nějak moc emocí na mojí ledovou povahu
a někdy by bylo lepší, být na provázcích, bez práv, bez moci, bez mozku
a někdy

taková opravdu jsem

a tak

potřebuju někoho, kdo umí zašít ránu nadobro